12
Chtěl jsem pěti králů českých trůny,
bratrů příchod, Vlastu s Libuší,
chtěl bič boží, kterak do kusí
střely klásti svoje učil Huny;
Tatry zlaté, Tokaj, ticho luny
prst se tentýž hráti pokouší,
ale klamné vždycky do uší
Mína jen a Mína znějí struny:
Slohem prostým bájky, květy, říše
psát se jmu, než péro svévolné
tahy jiné, jiné ruka píše;
Ani řeč má s vůlí kráčet neví,
a co v spolku lidi nevolné
srdce kryje, kvapný jazyk jeví.
13.
Z jara nech tě světí, libý chládku,
večer s větve píseň slavíka,
v létě ať se tebe netýká
Perun hněvný veda s živly hádku;
Každou jeseň nech i ze zůstatku
roucha tvého zlato vyniká,
v zimě chraň té zhouba všeliká,
strome svátý, lásce na památku:
Žij jen dávný děde, blízkou koje
údů i let břímě studničkou,
aniž ostré pocit vraha zbroje!
Nebs ty svědek, když mi ona troje
slova prvou všeptla hubičkou:
věčné, věčně, věčně, srdce moje!
