My dva
Neviditelný, vzal mě za ruku
a učinil, že šel jsem.
Sklenice vína a vyčichlá voda,
on a já, já a on, líc a rub,
už ode dávna je mezi námi shoda,
on miluje, já poslouchám, Faun a básník.
Usadil mě pod růžový keř
a poroučí, abych zpíval.
Můj sladký bratře, jak mám zpívat,
když srdce mi žádostí puká?
Ty, ty smíš líbat a já se smím dívat
skulinou očí, jak bílá tvá ruka
hladí a hladí. Ó, jaká to muka!
Ty chceš a já zpívám a básním,
tvůj bolestný bratr, tvá fantasie.
Ale když mi poroučíš: Mlč, teď se zasním,
žil jsem, tančil jsem, chce se mi spát na tvém srdci —
vztyčuji se nad tebou, melodie
neúnavného pokračování lásky,
jež nevezme konce.
Ztratil se do mě a srdce moje
dvěma tóny teď hlasitě zní.
Láska a osud, život a sen
ruku v ruce procházejí se mnou,
jsem ten, jenž líbá, i ten, jenž se dívá, zrak i rty
a rozkoš poslechu neopouští mě, jak kráčím,
zpěvák nepřetržité proměny.
