Tato stránka byla zkontrolována
Nemoc.
Když vyletěl jsem po schodech,
úzkostí bičovaný dech
a nohy olověné,
s bohem buď, světe, nechci tě,
vrhám své oči na dítě,
na nemocné dítě.
Po pěti metrech sednice
nosí tě matka a na líce
píše jí život hrůzu.
Celý jsem, celý v tvé bolesti,
v naději žít, v hrozbě neštěstí,
tonu s tebou.
Ó, lásko, chceš nás vykoupati snad
v horeček děsu za to, co dát
jsi nám musela, musela?
To léků je leptavý, strašný pach,
ze vteřin dlouhorukých strach
a příliv víry.
Svět sesul se, zbylo’s jen ty,
náš květ a den, tvé ruce, horké rty,
úst nemluvné, výmluvné be-bé.
A obklady, jež ti dáváme,
to naše rty jsou, v ně vkládáme
své srdce, jež bereme všem.
