Tato stránka byla zkontrolována
Z lomozu.
Ulice řev, ulice ruch
naplnil mého pokoje vzduch,
ruce revolty vrhly moje žití
do politického hromobití —
je jaro? je podzim? spí slunce? spí sníh?
Bojácný úsměv mým srdcem se mih’,
nepromluvil však. Je němý.
Po hlase houslí marně stýská se mi.
A je to víc snad, než houslí hlas?
Ve větru květ, k věčnu plující čas?
A je to ticha věrně šumící řeka,
samoty stesk jež svalí na člověka,
samoty stesk a po lásce hlad?
Bílou ruku bych pohladil tak rád,
houslí hlas, ženy stesk, míru smích —
tak se ti zářně svět duše tvé mih’
v zástupů vzpouře, ulic ryku.
Síla tvá něhu chce, bojovníku.
