Kdo si vsak zachoval ještě aspoň špetku logiky, vidí, že toto »svědecké« odůvodnění není nic jiného, než do očí bijící »circulus vitiosus«, který bychom mohli vyslovili asi takto: Vyloučíme-li ze starších knih historických zmínky o psaném zákonu starším, pak nám podávají důkaz, že žádný starší zákonník Mojžíšův neexistoval a že tedy D. a P. jest mnohem mladšího původu. Poněvadž pak P. (quod erat probandum!) jest mladšího původu, proto třeba zmínky o starším zákonníku ze jmenovaných knih vyloučiti!
Tato rekonstrukce dějin národa israelského, která dosavadní názor o jejich vývoji vzhůru nohama staví, musí nutně přijíti ve spor jak a) a psychologií národa, tak b) a jeho zeměpisným položením.
a) Nikdo nemůže popírati, že P. ukládá veliké množství zákonů, přísně zavazujících, takže lze je nazvati jhem tvrdým a břemenem těžkým.
Jest však proti vší psychologii národa vůbec a židovského zvlášť přijmouti bez odporu ihned na slovo Esdrášovo tak veliký počet nových předpisů a dle nich celý život zařídit. To by bylo unikum ve světových dějinách. A k tomuto závěru nutně vede škola Wellhausenova, která praví, že proroci předcházející P. neznali zákona mojžíšského.
b) Židé začali se tříštili po různých končinách země již dávno před Esdrášem. Tak již kolem r. 732 převedl král assyrský Tiglatpilesar III. značné množství obyvatelů severního království, jmenovitě příslušníků pokolení Neftali, do Assyrie.[1] Totéž v hojnější míře se opakovalo po pádu Samaře r. 722., kdy byli Israelité nejen do Assyrie, nýbrž též do Médska odvedeni.[2]
Dá se mysliti, že již po tomto roce značná část zbylých Židů se vystěhovala do Egypta. Z království Judského byli Israelité deportováni čtyřikráte, a to r. 605, 599, 588 a 582 do Babylonska.
Když Godoliáš, místodržitel babylonský, od zbylých Hebreů byl usmrcen, utekl se veliký počet jich, obávaje se trestu krále babylonského, do Egypta. Kdyby byl teprv Esdráš zavedl zákony
