teuch do poslední písmenky Mojžíšovi, Talmud však již doznával, že posledních 8 veršů Mojžíš nepsal.
δ) Jak nekriticky si v těchto a podobných otázkách počínali i pozdější učení rabíni židovští, toho doklad nalézáme v Talmudu (Bâbâ bâthrâ fol. 14 b, 15 a): »Mojžíš napsal svoji knihu a perikopu o Bileamovi (Nm. 22 2 — 25 9) a knihu Job (sic!): Josue napsal svoji knihu a 8 veršů (Dt. 34 5—12) … Ezechiáš a jeho sbor napsali knihu Isáišovu, Přísl., Píseň Šal. a Kaz. (sic!). Mužové veliké synagogy napsali Ezechiele, dvanáct proroků menších, Dan. a Esth. (sic!). Mohli-li židovští rabíni takto nekriticky o původu knih biblických psáti ještě ve 2. a 3. století po Kristu, jaká asi byla jejich kritika ve stoletích předcházejících!? Dovolávati se
spisovatelů pohanských
málo prospěje pro mojžíšský původ pentateuchu jednak proto, poněvadž jejich výroky jsou velice mlhavy, a jednak proto, poněvadž neměli pro svá tvrzeni jiných pramenů, než židovské tradice.
Tradice křesťanská
považovala sice celý pentateuch za dílo Mojžíšovo: nesmíme však zapomínati,
α) že ve starověku křesťanském nebylo daleko tolik zájmu a smyslu pro otázky čisté vědecké, týkající se pentateuchu, jako jest nyní tomu. Starým stačilo věděti, že Bůh jest autor pentateuchu, že obsah jeho jest pravdivý, a i když jmenovali Mojžíše autorem pentateuchu, byli si vědomi toho, co krásně vyslovil sv. Řehoř Vel. o knize Job.: »Supervacue quaeritur, quis haec scripserit, cum tamen auctor libri Spiritus sanctus credatur« (In Job. 1, 2).
β) Pramenem této křesťanské tradice byla tradice židovská.
γ) Jako o literárním původu jiných biblických knih panovaly mylné domněnky v křestanské tradici, tak mohl zajisté panovati též o původu a celislvosti pentateuchu ne zcela správný názor, nebo aspoň neznalost toho, že dílo Mojžíšovo bylo v pozdější době rozmnožováno a opraveno.
δ) Sv. Jeroným výrok (Contra Helvidium Nro 7.): »Sive Moysen dicere volueris auctorem Pentateuchi sive Esdram instauratorem operis, non recuso« dává nám tušiti, že osvícení muži, obírající se záhadami vědeckými ve starověku křestanském — jakým byl sv. Jeroným — nebyli ani v této otázce úzkoprsými.
