násilí: a to sluje sjednocení. Rozumíme pak vůlí sboru vůli většiny těch, z nichž se skládá sbor.
8. Ač vůle sama není libovolná, nýbrž toliko počátek libovolných činů (neboť chceme ne chtíti, nýbrž jednati) a náleží velmi málo v úvahu a smlouvu, přece ten, kdo podřizuje svoji vůli vůli jiného, přenáší na tohoto právo na svou sílu a prostředky. Kdyby ostatni učinili totéž, tedy ten, jemuž se podřídili, má tak velikou moc, že pro hrůzu z ní může sloučiti vůle jednotlivců v jednotu a shodu.
9. Sjednocení takto utvořené sluje stát neb občanská společnost a také občanská osoba. Neboť je-li jedna vůle všech lidí, jest ji uznávati za jednu osobu a pro slovo jedna jest ji rozeznávati a rozlišovati ode všech jednotlivců jako mající svá vlastní práva a vlastnictví, takže ani žádný občan, ani oni všichni dohromady, (vyjmeme-li toho, jehož vůle zastupuje vůli všech), nesmějí být považováni za stát. Stát tedy (abychom podali jeho výměr) jest jedna osoba, jejíž vůle smlouvou mnoha lidí má býti přijímána za vůli jich všech, takže může užívati veškeré moci a prostředků každého jednotlivce k udržení míru a ke společné obraně.
10. Ač každý stát jest občanská osoba, přece každá občanská osoba[1] není stát. neboť může se přihoditi, že četní občané majíce dovolení od státu, mohou spojiti se v jednu osobu za vykonáváním určitých věcí. To budou pak také občanské osoby, na př. spolky kupcův a četná jiná společenstva. Ale nejsou to státy, poněvadž nepodřídili se vůli spolku prostě a ve všech věcech, nýbrž toliko v určitých věcech ustanovených státem a za takých podmínek, že jest dovoleno komukoli z nich vésti při před soudem i proti celku společenstva, což není nikterak dovoleno občanům proti státu. Takové společnosti jsou tedy občanské osoby podřízené státu.
11. V každém státě ten člověk neb sbor, jehož vůli každý jednotlivce podřídil svou vůli, jak bylo prohlášeno,
- ↑ Co Hobbes zve osobou občanskou, sluje obyčejně u právníků osoba právní, mravní a. p. Pozn. překl.
