tehdy věci tak se měly), ani beze slávy pro ony, již vedli je zmužile, ale ne ukrutně. Jich obyčej byl, že vzavše ostatní šetřili života a nebrali ni volů vhodných k pluhu, ni jakéhokoli nářadí hospodářského. Avšak to se nesmí tak chápati, jako kdyby byli vázáni zákonem přirozeným činiti tak, nýbrž že si hleděli své vlastní slávy v tom, aby pro příliš velkou ukrutnost nebyli podezříváni ze strachu.
3. Ježto tedy provádění přirozeného zákona jest nutno k zachování míru, a ježto k provádění přirozeného zákona bezpečnost jest neméně nutna, jest hodno úvahy, co skýtá takové bezpečnosti. Proto nelze si nic jiného vymysliti, leč aby každý si opatřil tak vhodné pomocníky, aby útok jednoho proti druhému se stal tak nebezpečným, že by oba považovali za lepší zdržeti se, než se utkati bojem. Ale především jest zřejmo, že souhlas dvou neb tří nemůže zaručiti také bezpečnosti, protože přidání se toliko jednoho neb několika málo ke druhé straně postačuje, aby učinilo vítězství nad pochybu jistým a dodalo mysli nepříteli, aby nás napadl. Jest tudíž nutno k zjednání vyhledávané bezpečnosti, aby počet těch, kdož umlouvají vzájemné přispění, byl tak veliký, aby přistoupení několika málo ke straně nepřítelově neukázalo se jim věcí dostatečné váhy pro zajištění vítězství.
4. Byť dále byl sebe větší počet těch, kdož sjednocují se na sebeobraně, neshodnou-li se však mezi sebou na nějakých znamenitých prostředcích, jak ji provésti, nýbrž každý-li nakládá svými snahami dle svého vlastního způsobu, nic nebude učiněno, protože rozděleni jsouce ve svých míněních budou si navzájem na překážku, nebo shodnou-li se dosti dobře o nějakém skutku pro naději na vítězství, kořist neb pomstu, později však pro různost ducha a rad, neb z řevnivosti a závisti, jež doprovázejí lidi přirozeně v jich boji, budou tak rozptýlení a roztříštěni, že ani si neposkytnou vzájemné pomoci, ani si nebudou přáti míru, leč by byli přinuceni k tomu nějakou společnou bázní. Z toho vyplývá, že souhlas mnohých, (který záleží toliko v tom, jak jsme vymezili již v předcházející části, že zaměřují všechny své činy k témuž účelu a společnému dobru), t. j. že
