kdy vůle zápasiti silou jest plně prohlášena buď slovy neb skutky? Zbylý čas jest nazván „mírem“.
13. Avšak lze lehko usouditi, jak nesrovnatelná věc se záchovou buď lidstva neb každého jednotlivce jest ustavičná válka. Jest pak vlastní přirozeností stálá, protože hledíc k rovnosti zápasících nemůže býti skončena vítězstvím. Neboť v tomto stavu vítěz jest podroben tak četným nebezpečenstvím, že by bylo nutno považovati za div, kdyby někdo, i nejsilnější, skončil svůj život letitý a ve vysokém věku. Američané jsou toho dokladem i v přítomném věku, za věků dřívějších byli jiní národové, kteří nyní se stali ovšem vzdělanými a kvetoucími, kdežto tehdy byli ve skrovném počtu. divocí, nedlouho živi, chudí, ohyzdní a zbaveni vší rozkoše a krásy životní, jež mír a společnost s sebou přinášívají. Kdo se tedy domnívá, že by bylo nejlépe pokračovati v onom stavu, kdy všechny věci byly dovoleny všem, odporuje sám sobě. Neboť každý z přirozené nutnosti přeje si, co je dobrem pro něho. a není nikoho, kdo by považoval válku všech proti všem, která nutně souvisí s takovým stavem, za dobro pro sebe. A tak se přihází, že pro bázeň vzájemnou ze sebe pokládáme za vhodné vyprostiti se z tohoto stavu a nabytí nějakých druhů a že, je-li nutně třeba války, nemůže přece býti proti všem a bez pomocníků.
14. Soudruhů se nabývá buď přinucením neb souhlasem: přinucením, když po boji vítěz donutí přemoženého, aby mu sloužil buď pro bázeň před smrtí neb tím, že uloží mu pouta; souhlasem, když lidé vstupují ve společnost za vzájemnou pomocí, když obě strany souhlasí beze všeho přinucení. Avšak vítěz může právem přiměti přemoženého, nebo silnější slabšího (jako zdravý nemocného nebo dospělejší dítě), leč by chtěl raději zemříti, aby dal záruku své budoucí poslušnosti. Neboť poněvadž právo hájiti se dle naší vlastní vůle pocházelo z našeho nebezpečí a naše nebezpečí z naší rovnosti. jest více v souladu s rozumem a jest jistější pro naši záchovu, abychom použijíce přítomné výhody zajistili se vezmouce záruku, než abychom, až oni
