mu vrány za jitra i za večeru chléb a maso přinášely, a z potoka pil. Když pak potok vyschl, odebral se Élia dle slova Božího do Sarepty, kde u brány městské potkal vdovu sbírající dříví. Prosil ji o trochu vody a chleba; ona však pravila, že má jen hrst mouky ve džbánu a trochu oleje v láhvi, kteréž chce připraviti pro sebe a svého syna, že pak hlady zemrou. Tu pravil Élia k ní: „Neboj se, neboť takto praví Hospodin, Bůh Israele: Mouky ve džbánu a oleje v láhvi nemá se tobě nedostávati, až Hospodin dá zase deště.“ Zvěstování proroka se vyplnilo a nescházelo ani jí ani rodině její potřebné potravy. Nedlouho potom onemocněl syn vdovy tolik, že nezůstalo v něm dechu. Velice zarmoucená matka Éliovi si naříkala, kterýž dítě odnesl do patra hořejšího, kde bydlil a tam modlil se k Bohu, aby dítě se uzdravilo. Bůh vyslyšel modlitbu jeho a dech životní dítěti se navrátil. Potěšena uzdravením se syna pravila žena k prorokovi: „Nyní poznávám, že Jsi mužem Božím a že slovo Hospodinovo v ústech Tvých jest pravda.“
Svádění ku zlému máme odporovati. Obadja jest nám vzorem, že skutečně bohabojný také obklopen zvrhlými lidmi pevným zůstane ve své zbožné víře. Upřímná zbožnost činí nás silnými, že můžeme odporovati každému svádění ku zlému; kde však nedostává se opravdového a zbožného smýšlení, kolísáme mezi zlým a dobrým.
Jsem úplně s Ním a varuji se hříchu. (Žalm 18. 24.)
Shromáždění lidu na hoře Karmel.
78.Kniha králů I. kap. 18. Za třetího roku hladového promluvil Hospodin k Éliovi: „Jdi a objev se Achabovi, neboť chci zemi zase dáti deště.“ Élia potkal cestou bohabojného Obadju a nařídil mu, aby ho u krále ohlásil. Když Achab spatřil proroka, zvolal: „Jsi Ty to, jenž Israel zarmucuješ?“ Élia odpověděl: „Nikoliv, já jsem nezarmoutil Israele, nýbrž Ty a Tvůj otec, ježto Jste opustili příkazy Hospodinovy a kráčeli v
