lanými čtenáři, kterým bez všeliké pochybnosti známo jest, že jenom viďmy[1], a to velmi zřídka mívají ocasy; viďmy však jsou více ženského než mužského pohlaví.
Při všem velikém přátelství tito nadobyčejní soudruzi nebyli sobě docela rovni. Nejlépe se mohou poznati jejich charaktery s přirovnání.
Pan Matěj má neobyčejný dar mluviti nad míru příjemně. Bože, jak on mluví! Takový pocit můžeme míti jen tenkrát, když nám někdo jíská v hlavě anebo polehounku šimrá malíčkem po patě. Posloucháš, posloucháš, až se ti oči přimhouří. Příjemně, nad míru příjemně, jako spánek po koupeli. Pan Matouš naproti tomu velice mlčí, ale za to když vlepí někde slovisko, raděj se kliďte z cesty, béře lépe než kterákoli břitva.
Pan Matěj je hubený a vysokého rostu, pan Matouš trochu nižší, ale za to se rozprostraňuje v šířku. Hlava páně Matějova podobá se ředkvi kořenem dolů, a páně Matoušova ředkvi kořenem vzhůru.
Pan Matěj jenom po obědě líhá v pouhé košili pod přístřeším, k večeru béře na se bekeš a jde někam buď k městskému špejcharu, do kterého dodává mouku, anebo někam do pole chytat křepelky. Pan Matouš proleží celý den na zápraží, a není-li tuze parno, obyčejně vysadí záda proti slunci, a nechce se ani hnouti. Jestliže ho ráno napadne dobrá, projde po dvoře prohlídnout hospodářství, a pak si opět lehne. V předešlých letech chodíval časem k panu Matějovi.
Pan Matěj je člověk velmi zdvořilý, a v pořádné rozmluvě nikdy nevypustí neslušného slova, a hned se rozmrzí, když nějaké uslyší. Pan Matouš se někdy zapomíná, tu pan Matěj vždycky vstana říkává: »Dost, dost,
- ↑ Viďmy (čarodejnice), viz Časopis Čes. Mus. 1840. III.
