a určili bez odkladu poslat k panu Matoušovi a jak jen možná ho poprosit, aby přijel ku komisarovi na oběd.
Ale důležitá otázka, na koho vložiti tuto důležitou povinnosť, přivedla všechny v rozpaky. Dlouho se přeli, kdo by byl nejschopnějším a nejumělejším v diplomatském ohledu: naposled se jednohlasně usnesli, vložiti to všechno na pana Antonína Prokopoviče Pupopuza.
Dříve však musím čtenáře trochu seznámiti s touto znamenitou osobou.
Pan Antonín Prokopovič byl docela hodný člověk v úplném smyslu toho slova; dal-li mu někdo ze vznešenějších lidí mirohradských šátek na krk aneb spodky — poděkoval; dal-li mu zlehka šňupku přes nos — i za to poděkoval. Když se ho ptávali: »Proč pak máte, pane Antoníne, kabát skořicový a rukávy modré?«, on vždycky odpovídal: »Vy ani takový nemáte; počkejte až se obnosí, bude celý stejný.« A právě, modré sukno se počalo, působením slunečním, měniti v skořicové, a teď se již zúplna v barvě vyrovnalo kabátu. Ale víte, co je divná věc? že má pan Antonín ve zvyku nosit soukenné šaty v létě a ankinové — v zimě. Pan Antonín nemá svůj dům; dříve měl na konci města, ale ho prodal, a za utržené peníze si koupil trojku hnědých koní a malou bryčku, v které jezdil po statcích na návštěvy. Že bylo ale s koňmi mnoho starostí, a při tom na obrok potřeba peněz, prodal je pan Antonín a dostal za ně housle, děvečku[1] a dvacetipěti-rublovou bankonotku. Potom pan
- ↑ Obyčejně se myslí, že od císaře Alexandra se v Rusku lidé bez země prodávati nesmějí. Tomu ale není tak. Neboť se až po tento den veřejně v novinách lidé prodávají, nejvíce kočí, kuchaři, služky, lokaji atd. eufemickou frázi: otpuskájetsa v usluženije (odpouští se do služby). Obyčejně bývají vypsání jejich dobrých vlastností na těch stranách novin, kde se i psi a koně atd. na prodej ohlašují. Tím tedy ulevil císař Alexandr, že se nesmí na
