hové, a odrážeje se od náprotivné stěny, kreslil tam krajolík z rákosových střech, stromů a z rozvěšeného na dvoře šatstva, jenomže všechno vzhůru nohama. Tím byl celý pokoj v jakémsi čarovném polosvětle.
»Pozdrav vás Pán Bůh!« řekl pan Matěj.
»A, vítám vás, pane Matěji!« odpovídal hlas z kouta pokoje. Tu teprv pan Matěj zpozoroval pana Matouše ležícího na rozestřeném po podlaze koberci.
»Odpusťte, že jsem před vámi, jak mne Pán Bůh stvořil.«
Pan Matouš ležel beze všeho, i bez košile.
»Nedělá nic! Spali jste dnes, pane Matouši?«
»Spal. A vy jste spali, pane Matěji?«
»Spal!«
»Tedy jste nyní vstali?«
»Já? Že jsem teď vstal? Bože mně hříchy odpusť, pane Matouši! Jak možná spáti až do nynějška? Já nedávno přijel z chutora. Překrásné obilí po cestě! Ku podivu! A seno takové vysoké, měkké a mastné!«
»Horpino!« zakřičel pan Matouš, »přines panu Matěji kořalky a s kyselou smetanou pirožky.«
»Krásný den dneska máme!«
»Nechvalte, pane Matěji; aby ho čert vzal! Nevím parnem, kudy kam.«
»Vida, také vám bylo třeba vplésti do toho čerta! Pane Matouši, vzpomenete na má slova, ale již bude pozdě: utržíte si na onom světě za bohuprotivná slova.«
»Čím pak jsem vás urazil, pane Matěji? Vždyť jsem ani otce vašeho ani matčino jméno nezlehčil. Nevím, čím jsem vás urazil!«
»Dost již, dost, pane Matouši!«
»Bůh ví, že jsem vás neurazil, pane Matěji!«
»Divná věc, že křepelky ještě posavad nejdou na píšťalku.«
