Římský lid spěchá usmířil bohy, do chrámů běží úzkostí hnán; Quirinu[1] v oběť nese dar mnohý, neboť on města stavitel, pán. A ke všem dobrým bohům se schází, by Řím i tenkrát zbavili zkázy.
Sibylly samé, věštkyně slavné, knězi se římští otazují; v třídenní prosbě dlí neúnavné a tuto odvěť ohlašují: »Jen Říma poklad nejvýhodnější hrozný hněv bohů poukonejší.«
Konsul hned znaky ve propast vrhá, ženy se vzdávají klenotů svých, kořisti vojín se stěny trhá, nezeli věnců vavřínových: a čeho každý nejvíc si váží, ochotně v jícen ohnivý sráží.
Než propast parou morovou zeje, daleko metá skály a pýr, veškero město pohltit spěje, rozvírá jícen šíře a šíř. Čeho se koli vztek jeho chopí, v záhubu klesá, v bezdnu se topí.
A všude strach a bázeň se hostí: »Bohové sami nepřejí nám! Či kdo nás Styxa černého[2] zprostí, kdy bohů hlas už zvěstuje klam?! Po přízni dobrých bohů ach veta, a naše země hněvem jich kleta.« —
Už myslí všech se zoufalost jímá, v divokém hluku z města se trou,