Ona v bílém rouše podále tam stojí: pak blíže přikleká, a nic se neleká, tři hrstky naň hodí.
Když bylo v půlnoci, slyší hlas nad sebou : >>Stroj se, mé díté, stroj, srdéčko upokoj, zasnoubím se s tebou.<<
V nejpěknější šaty hned se oblíkala! Věneček si panna z rozmarýny sama do vlasů vplítala.
Větřík od západu chlaďounký zavívá : hosté známou cestou berou se s nevěstou, kde ženich přebývá.
Tam, kde bydlí spolu, ten tichý domeček má střechu zelenou, komůrku zavřenou na věčný zámeček. </poem> (Tamtéž.)
Pocestný.
Je to chůze po tom světě —
kam se noha šine:
sotva přejdeš jedny hory,
hned se najdou jiné.
Je to život na tom světě -
že by člověk utek’:
ještě nezažil jsi jeden,
máš tu druhý smutek.
Což je pánům! ti na voze
sedí pěkně v suše ;
ale chudý, ten za nimi
v dešti, blátě kluše.
Ej, co já dbám na té cestě
na psoty a sloty;
jen když já mám zdravé nohy,
k tomu dobré boty!
Však na pány v krytém voze
také někdy trhne:
jednou se jim kolo zláme,
jindy vůz se zvrhne.
A krom toho — až své pouti
přejedem a přejdem,
v jedné hospodě na nocleh
pán nepán se sejdem.
(Čas. Č. Musea, 1831, Ohlas pís. č.)
