Najezdil jsi se k nám dosti, dnes tu máme bližší hosti, hledej sobě jinde štěstí.«
Toman koněm zatočil v širé pole poskočil, zaťal zuby, smračil čelo, kolem všecko neveselo. Půlnoc byla, měsíc zašel, sotva jezdec cestu našel; prudce hned, pak loudavě ubíral se k doubravě. »Všecky krásné hvězdičky ze tmy jsou se prosypaly; proč vy, moje mladé dni, ve tmách jste se zasypaly?«
Jede, jede doubravou, les šumí mu nad hlavou, větřík chladný z noci fouká, nad ouvalem sova houká; koník blýská očima, koník stříhá ušima.
Cupy, dupy z houštiny letí jelen z mýtiny, na jelínku podkasaná sedí sobě Lesní panna, šaty půl má zelené, půl kadeřmi černěné a ze svatojanských broučků svítí pásek na kloboučku.
Třikrát kolem jak střela v běhu koně objela, pak Tomanovi po boku vyrovnává v plavném skoku: »Švarný hochu, nezoufej, bujným větrům žalost dej! Jedna li tě opustila. nahradí to stokrát jiná. Švarný hochu, nezoufej, bujným větrům žalost dej!« To když sladce zpívala v oči se mu dívala Lesní panna na jelenu; Toman cítí v srdci změnu.
Jedou, jedou pospolu měkkým mechem do dolu, panna Tomanu po boku vyrovnává v plavném skoku : »Švarný hochu, skloň se, skloň; jenom dále se mnou hoň; líbí-li se ti mé líce, dám radostí na tisíce. Švarný hochu, skloň se, skloň, jenom dále se mnou hoň!« To kdy panna zpívala, za ruku ho ujala; Tomanovi rozkoš proudem prolila se každým oudem.
Jedou, jedou dál a dál podle řeky, podle skal, panna Tomanu po boku vyrovnává v plavném skoku : »Švarný hochu, můj jsi, můj! K mému bytu se mnou pluj; světla denního v mém domě věčně nezachce se tobě. Švarný hochu, můj jsi, můj — k mému bytu se mnou pluj!«
To kdy panna zpívala, v ústa jezdce líbala, v náručí ho objala. Tomanovi srdce plesá, uzdu pouští, s koně klesá pod skalami prostřed lesa.
