Stránka:F. Bílý - patery knihy plodů básnických.djvu/222

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována


Z větví se lístek tlačí ven a ptáčkům z hrdla hlásky, a v ňadrech v srdci mlaďounkém tam klíčí poupě lásky. </poem>

3

Umlklo stromů šumění
a lístek sotva dýše,
a ptáček dřímá krásný sen
tak tichounce, tak tiše.

Na nebi vzešlo mnoho hvězd,
a kolem je tak volno,
jenom v těch ňadrech tesknota k
a u srdce tak bolno.

Ve kvítků pěkný kalíšek
se bílá rosa skládá —
můj Bože, a ta rosa též
se v moje oči vkrádá.

(V alm. Máji na r. 1858.)

9.

Mám Ti to sladké tajemství
jak slavík vyklokotat v doubí —
či mám to v slzách vyplakat,
co zmítá srdce mého hloubí?

Či kleče zbožnou modlitbou
mám z lásky vymodlit se Tobě,
či pěkným snem to pošeptat
Ti v tiché, vlídné noční době?

Či má ten ráj utajený
jen v srdci dřímat jako v hrobě,
a beze slov a bez Tebe
mám věčně jen to šeptat sobě?

Ó anděle můj, vyznávám
se z lásky k lidstvu nehynoucí,
však tobě — ó nekárej mne —
snad z mysli slabé, málo vroucí.

60.

Kdo v zlaté struny zahrát zná,
jej ctěte víc než sebe,
neboť vás tak Bůh miloval,
že poslal vám ho z nebe.

Hrozné, když Bůh neúrodou
a morem trestá přísně,
však ze všech trestů největší,
když národ nemá písně.

Ten národ ještě nezhynul,
dokud mu věštec zpívá,
jeť píseň v nebi zrozena
a ve smrt život vlívá.