Stránka:F. Bílý - patery knihy plodů básnických.djvu/220

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována


My věděli jsme, co nás cestou čeká; byť hrom však bil a mráz nám v kosti vál — toť jenom česká hudba odevěká, my při ní půjdem k předu — dál, jen dál!

S tím národem, jenž je jak čistý, jasný, jak byl by z rukou božích vyšel dnes; jenž dosud v prsou nese idol žasný, byť byl i před věky jíž za něj kles’! Za volnost lidskou — v nás kdys rozekvetla! — dnes stojí Čech, jak druhdy za ni stál: ta myšlenka, která nás ve hrob smetla, zas k slávě vznese nás — jen dál, jen dál!

Jen dál! Čas nový nové chce mít činy, den nový vzešel k nové práci nám, jeť sláva otcův krásný šperk pro syny — však kdo chceš ctěn být, dobuď cti si sám ! Kde přítomnost jak dítě pozastesklá, vše dávná sláva, byť v ní démant hrál, je za korábem jenom brázda lesklá — napněte lana — vzhůru plachty — dál!

Pryč se vzdechy, již umlkněte, rety. že přízeň doby není jasná tak! Což růže neodvírá svoje květy, když mezi ní a sluncem rozstřen mrak? Pryč s klímotem již u kormidla lodi: kdo chvíli stál, již stojí opodál, den žádný dvakráte se nenarodí, čin dvakrát nezraje — jen dál, jen dál!

Nám slunce jako jiným skráně zdobí, nám po noci jak jiným vzchází den, jsme jako jiní syny velké doby — ta žádá však si celých mužů jen ! Pojď sem, pojď sem, ty milounký náš hosti, by truchlý rej náš plesem zas se zdál, ty zlatá naděj, smavá troufalosti, nes prapor náš, my s jásotem jdem dál !