Den nám zemi odhaluje, noc pak nebes tělesa ; a kdo celý svět miluje, nad obojím zaplesá. (Tamt.) Stkvíť se v dvojím tomto jasnu veliká dvě slovesa : Vědectví — zem činí krásnu, náboženství — nebesa !
Rozmanitost jazykův.
Synu! slyš, jak v letném pluku
bol i rozkoš zjevuje se:
Tolik hlasů! tolik zvuků!
až se srdce slastí třese.
Jinak zní milostné zpěvy
okřídlence v stinném lese,
jinak city svoje jeví
pěvec, jenž sek světlu nese.
Jinak volá svá mláďátka
zádumčivá holubice,
jinak vábí svá děťátka
zvučná k sobě žežhulice.
Jinak ve svém plesu pěje
zlatých klasův milovnice,
jiný zvukův proud se leje
z úst švitorné vlaštovice.
Jiným hlasem projevuje
skřivan to, co srdce želá,
jiným hlasem prozpěvuje
sladkozvuká filoméla.
Truchlivé byly by sady,
kde by jedna píseň zněla;
a svět neměl by té vnady —
kdyby jedna řeč být měla.
(Tamt.) Modlící se panna. Jak pokorně tuto klečí před tím svatým obrazem — s tou tajemnou oka řečí, s tím ctné duše výrazem ! Její duše liliová v srdci slunce pravdy dlí ; její oči jsou dvě slova — jimž jen tvůrce rozumí! Harfou jesti srdce její s krvavými strunami ; ústa její žalmy pějí hlubokvmi vzdechami. Oč tu asi nebe prosí? Jakáž svírá ctnotu strast? Ach! což její oči rosí? Modlí se snad za svou vlast ' Ticho, ticho, bouře divá ! neruš tento svatý chrám ; klekni, noho, kroků chtivá zde se modlí seraf sám ! Obletujte geniové, nedejte ji rušiti; sleťte mladí andělově, učte se tu modliti. (Z Písní milosti, 1841.) Bílý. ,Patcrj- knihy plodů básnických" 8
