Dřív než se zbudí kohouti, musím tě za svou pojmouti. Jen neprodlévej, skoč a pojď, dnes ještě budeš moje choť!«« —
Byla noc, byla hluboká, měsíček svítil s vysoká, a ticho, pusto v dědině, vítr burácel jedině. A on tu napřed — skok a skok, a ona za ním, co jí krok. Psi houfem ve vsi zavyli, když ty pocestné zvětřili; a vyli, vyli divnou věc: že-tě na blízku umrlec!
»» Pěkná noc, jasná — v tu dobu vstávají mrtví ze hrobů, a nežli zvíš, jsou tobě blíž — má milá, nic se nebojíš ?««
»Což bych se bála? tys se mnou, a oko boží nade mnou. — Pověz, můj milý, řekni přec, živ-li a zdráv je tvůj otec? tvůj otec a tvá milá máť, a ráda-li mě bude znáť?«
»Moc, má panenko, moc se ptáš! jen honem pojď — však uhlídáš. Jen honem pojď — čas nečeká, a cesta naše daleká. — Co máš, má milá, v pravici ?««
»Nesu si knížky modlicí.«
»»Zahoď je pryč! to modlení je těžší nežli kamení! Zahoď je pryč! ať lehce jdeš, jest-li mi postačiti chceš.««
Knížky jí vzal a zahodil, a byli skokem deset mil. —
