A před tou mocnou světicí viděti pannu klečící: klečela, líce skloněné, ruce na prsa složené. Slzy jí z očí padaly, želem se ňádra zdvihaly. A když slzička upadla, v ta bílá ňadra zapadla,
»Želbohu! kde můj tatíček? již na něm roste trávníček! Žel bohu! kde má matička? Tam leží — podle tatíčka ! Sestra do roka nežila, bratra mi koule zabila.
Měla jsem, smutná, milého, život bych dala pro něho! do ciziny se obrátil, potud se ještě nevrátil.
»Do ciziny se ubíral, těšil mě, slzy utíral : »Zasej, má milá, zasej len, zpomínej na mě každý den, první rok prádla hledívej, druhý rok plátno polívej, třetí košile vyšívej: až ty košile ušiješ, věneček z routy poviješ.«
»Již jsem košile ušila, již jsem je v truhle složila, již moje routa v odkvěte: a milý ještě ve světě ve světě šírém, širokém, co kámen v moři hlubokém. Tři léta o něm ani sluch, živ-li a zdráv — zná milý Bůh!
Maria, panno přemocná! ach budiž ty mi pomocná: vrať mi milého z ciziny,
