tání vytáhli všichni muži z osady, aby vypátrali zuřivce. Ručnice veřejně na odiv nesouce následovali zrádné stopy ve sněhu, stopy neobyčejně velikého lišáka, beze vší pochyby, onoho vražedného tovaryše. Po nějakou dobu byla stopa lehce patrna až mizela v řece, dokazujíc vrozenou chytrost liščí. Zvíře přiběhlo k vodě ve směru toku a potom skočilo do mělkého proudu. Ale na druhé straně nevedla žádná stopa ven a po dlouhém hledání nalezli konečně sedláci čtvrt míle proti proudu místo, kde lišák opustil vodu. Pak vedla stopa do vysokého kamenného náspu, s něhož vichřice smetla sníh a kde následkem toho nebylo stopy vůbec rozeznati. Vytrvalí lovci nedali se tím omýlit, ale když se stopy křižovaly měkkým sněhem mezi zdí a vozovou cestou, mínění se rozcházela: jedni tvrdili, že se dal lišák na levo, druzí zas, že na pravo. Avšak hostinský, jenž byl vůdcem, rozhodl spornou otázku, a po dlouhém, bezvýsledném hledání nalezli konečně tytéž stopy vedoucí z cesty do jakéhosi ovčince. Aniž by obyvatelům ublížil, opustil lišák zase dvorec, vstoupil přesně do šlépějí nějakého sedláka a rovnou přiťapal do farmy našeho ovčáka.
Pro napadlý sníh nevyhnal ovčák toho dne stáda a Wully ležel bez zaměstnání na slunci. Když se
