lovci blížili k domu, zuřivě vrčel a odběhl kolem rohu do ovčince. Hostinský přecházel přes dvůr sem a tam, pohlédl na stopy Wullyho v čerstvém sněhu a zvolal, ukazuje na vzdalujícího se ovčáckého psa:
„Hoši, lišáka nemáme, ale tamhle běží vrah našich ovcí.“
Někteří s ním souhlasili, druzí vyslovovali pochybnost a mínili, že by se mělo jít zpátky a stopu znova sledovat. V tom vystoupil ovčák ze svého domu.
„Tome,“, pravil hostinský, „tvůj pes podávil včerejší noci vdově Geltové ovce, a pochybuji, že to byla jeho první vražda.“
„Cože?“ řekl Tom, „zbláznils se? Jaktěživ jsem neměl lepšího psa — šel by do ohně pro ovci.“
„Ano, ano,“ mínil hostinský, „to dokázal jak náleží poslední noci.“
Sedláci vypravovali mu dopodrobna o svém ranním pátrání, všecko však bylo marno. Tom se zapřisáhal, že to všecko je jen spiknutí ze závisti, aby ho oloupili o jeho věrného psa.
„Wully spí každé noci v kuchyni a nevychází až když žene stádo na pastvu. Tohle všecko je nesmysl. Po celý, rok je s ovcemi a neztratil jsem ani paznehtu.“