»Jste-li člověk, chovající úctu k sobě samému,« spustil jsem se dál, »tedy najisto se vám dostane urážek a musíte snést neobyčejné políčky. V Paříži i na Rýnu, ba i ve Švýcařích u table d’ hôte je tolik Poláčků a s nimi sympathisujících Francouzíků, že není možná pronésli slovo, jakmile jste Rus.«
Řekl jsem to po francouzsku. Generál hleděl na mne pln rozpaků, nevěda, má-li se rozzlobit, nebo se pouze divit, že jsem se tak zapomněl.
»To vám jistě někdo někde dal za vyučenou,« řekl Francouzík lhostejně a s opovržením.
V Paříži jsem se nejdřív pohádal s jedním Polákem,« odpověděl jsem, »potom s jedním francouz- ským důstojníkem, který se bral o Poláka. Ale pak již část Francouzů přešla na mou stranu, když jsem jim pověděl, jak jsem chtěl plivnout do kávy monsignorovi.«
»Plivnout?« otázal se generál s vážnou pochyb- ností, ba ohlížeje se. Francouzík pohlížel na mne ne- důvěřivě.
»Opravdu,« odpověděl jsem. »Poněvadž jsem celé dva dni byl přesvědčen, že se budeme musit stran svých záležitostí odebrat na minutku do Říma, vešel jsem do kanceláře vyslanectva svatého otce v Římě, aby mi vi- dovali pas. Tam mi vyšel vstříc maličký opat, asi pade- sátilety, suchý a s mrazivou fysiognomii, a vyslechnuv mne uctivě, ale neobyčejně suše, prosil mne, abych počkal. Třeba jsem spěchal, přece na konec jsem usedl a čekal; vytáhl jsem »Opionion nationale« a jal
