nělin, na něž je židovská řeč velmi bohata. Na př.: —ele, —l, —ňu, —tě, —ke. Též jiná židovská slova jsou tu psána podle české fonetiky. Polských a ukrajinských měst a městeček, která jsou jevištěm našeho vypravování, neoznačuji zde zpravidla jejich jmény slovanskými, nýbrž židovskými, aby lépe vynikl ráz prostředí. Neříkáme na př. Krakov, ale Krúke, ne Řešov, nýbrž Rejše, ne Fastov, nýbrž Chvástov. Podobně říkáme Frankfort a nikoliv Frankfurt, Nyklšpork a ne Mikulov. Z téže příčiny zde neskloňuji nepřízvučné slůvko reb, označující hodnost jmenovaného muže, podobně jako zůstává toto slovo neskloňováno v řeči židovské, splývajíc tu jaksi v jeden celek s jménem vlastním, které po něm musí následovat vždy bezprostředně. Samostatně stojícího slova reb se vůbec neužívá. V tom případě říkáme rebe (rabbî) nebo rúv (ráb). Naproti tomu píši názvy spisů (pokud nejsou používány místo jmen jejich autorů) podle výslovnosti akademické. Jmen známých biblických osobností používám, jak je v češtině zvykem.
Hedvábný mladý muž se pro cech obchodnický nehodí aneb naplnění Jasnovidcovy předpovědi — Dišputace ďábla s mesiášem čili jak Vykupitel náš jest ženou přemožen — Svatý reb Šúlem dům Boží buduje a svatý rebe reb Šimen jaroslavský jej navštěvuje a každý kámen v něm celuje — Že pak svatý reb Šúlem s paní Malkele jako v ráji žije — A jak ta svatá Malkele Písmo vykládá a chromého uzdravuje — Poté se tu vypravuje, kterak se svatý reb Šúlem do citrusu vtěluje a jak žák tajemství odhaluje — Jakož i že nejvyšší ctnost je ta naše chasídská umíněnost — Kterak hříšníka vepřové maso nemine jako trest, a kterak druhý svou umíněností spasen jest — Jak potom nebešťané hledají sobě přímluvčího a jak si kantorem učinili svatého reb Šúlema belzského — Svatý reb Šúlem pak po smrti rozbroj urovnává aneb jak mezi námi na modlitbách prodlévá.
