snům věřit měl — až do Krakova putovat bych musil. Zdálo se mi tuhle, zdálo, že poklad nesmírný tam ukryt jest u krbu nějakého Žida ve světnici. I jméno Židovo mi ve snách oznámeno. Však si je předobře pamatuji! Je to prý nějaký — — — Ázik Jékls… To by se mi však chtělo! Až do Krakova trmácet tělo a hrabat se s pokladem u krbu lecjakého proklatce židovského! Sny jsou klam a lež. Kdo jim věří, baba je!«
Reb Ázik reb Jékls děkoval Hospodinu, když jej drábové propustili. Věc se odbyla notným výsměchem. Domů se vrátil bez prodlení. Našel poklad u svého krbu.
Modlitebna, kterou později v Krakově založil, nese do dneška jeho jméno. Však každý znáš tu krakovskou »Reb Ázik Jékls-šíl!« Její kostelník ti tuhle její historii poví.
Ale reb Simche Binem, jenž ji vyprávěl každému novicovi, kterého přijímal do učení, vždycky ještě dodával:
»Tak vidíš hochu, že je něco velmi drahocenného, za čím neustále jako ve snách jdeš a co asi jakživ nenajdeš v světě celičkém. Snad ani u mne ne. A přece je jedno místo, kde bys to najít mohl.« — — —
V Talmudu stojí, že člověk, jenž se staví chromým či kulhavým, ač takovým ve skutečnosti není, bude za tuto svou bohapustou přetvářku potrestán. Bude na konec chromým nebo kulhavým doopravdy. Z toho vyvodil reb Simche Binem, že zcela obdobně ten, kdo se přetvařuje a dělá ze sebe světce, ačkoli světcem není, na konec se skutečně světcem stane. Tedy jaksi z trestu…
A tohle znázornil reb Simche Binem historkou, která má velmi originelní konec.
Jeden šlechtic viděl, jak na silnici leží mužík, do bezvědomí zpitý. Šlechtic byl veliký šprýmař. Povídá:
