kým opravdu je. Nejméně jeho tchán. Ten neměl pro zeťovu zbožnost a píli porozumění pražádné. Nemohl je snad ani vůbec mít. Byl docela obyčejným pekařem a chtěl, aby takovým pekařem byl i jeho zeť. Jenže zeť seděl v učebně a o řemeslo nedbal. Tchánově vůli se podrobit nechtěl, a tchán ho zase nechtěl zadarmo krmit. K čemu potřebuje jíst, když nic nedělá? Hloubání v Talmudu přece není žádná práce. Nikoho tím nenasytíš. Zkrátka by snad tenkrát byl Svatý Žid zemřel hlady, nebýt jeho mladé žínky. Byla to jediná duše, která jej svým způsobem chápala. Nějaký ten krajíček mu vždycky dovedla podstrčit, aby otec nevěděl. V jedné věci se však tchán i zeť podobali. Byli jedinými občany v Aptě, kteří celé noci probděli. Tchán doma u řemesla, zeť v učebně u knihy.
Jedné zimní noci jede do Apty bohatý kupec. Na silnici byly závěje. Saně hluboko zapadaly a na konec se koně zastavili a dál za živého Boha nechtěli. I poručí ten boháč vozkovi, aby jednoho koně vypřáhl a dojel do Apty pro pomoc. On že tu zatím ve voze počká. Do Apty bylo ještě daleko. Několik hodin cesty. Ale jiného východiska nebylo. Sedl tedy milý vozka na koně a jel. Mráz byl krutý.
V Aptě už všecko dávno spalo. Jen v učebně vidí vozka světlo. To se tam ještě učil Svatý Žid. Vejde vozka do učebny a rovnou ke kamnům. I pozdvihne Svatý Žid oči a vidí zkřehlého a chvějícího se ubožáka.
»Co teď?« táže se vozka, když poněkud pookřál a nehodu pilnému žákovi vylíčil. »Vždyť pán tam zatím zmrzne. A zde už všichni spí.«
Zamyslí se Svatý Žid na okamžik a povídá:
»Tak já vám tedy pomohu sám.« Tolik mu bylo líto nešťastných.
Vozka pohlédl nedůvěřivě na vyzáblého mladíka. Byl by potřeboval člověka silnějšího, než je tenhle
