Nedomnívejme se tedy, že nejlepší skutky jsou ty, které vykupujeme penězi. Je ještě něco vyššího, vznešenějšího.
Příběh, který budu tuto vyprávěti, chovejte proto povždy v srdci svém. Rozmlouvejte o něm, dětem jej povídejte. Napište jej na vrata domu svého a na brány měst! — —
Když udeřila dvanáctá, vstal svatý reb Mojše Lejb s lůžka. Umyl se a Pánu Bohu požehnal, že nám dal svůj Zákon.
Oblékl se svatý reb Mojše Lejb do šatů mužických, naštípal dříví, otýpku si dal na záda a vyšel do mrazu a noci.
Tiše se ubíral spícím městečkem. Netušil, že bdělý žák sleduje zpovzdáli jeho kroky.
Přešel reb Mojše Lejb náměstí, vyhnul se kostelu křesťanskému, ale vyhnul se též synagoze. Zamířil k pokraji městečka, do uliček, v nichž přebývají lidé nejchudší.
Prošel, nezastavil se. Šel dál a dál, až vyšel z města do zaváté pusty. Kam směřuje? — V dálce se rýsuje hřbitov.
Přešel reb Mojše Lejb sídla chudoby, přešel i místo smrti a zastavil se u zapadlé chyše.
Sňal otýpku a zaklepal na okno.
»Nepotřebuješ dříví?« tázal se v gójské řeči.
»Dříví! — Jak bych nepotřebovala?! Mám tu takovou zimu! Ale ne, nemohu nic koupit. Ani kopejku nemám. Vždyť jsem jen chudá vdova.«
»Přenechám ti otýpečku na dluh. Nespěchám s placením. Kam se mám s tím břemenem také plahočit teď v noci v tom mrazu!« povídá mužík-světec.
»Ne, ne!« vzpírala se vdova. »Platné by mi to nic nebylo. Jsem nemocna, i dítě má horečku. Hnout se od něho nemohu. Nemohu zatápět.«
»Což o to, já bych zatopil třeba sám,« řekl mužík, a nečekaje na odpověď vstoupil.
