nak ani ty, Mojše Lejbe ze Sasova, nejponíženější služebníku Pána svého.«
Nemohl se ovšem na »ně« zlobit svatý reb Mojše Lejb, na góje nešťastné. Nešťastné, protože nikdy neokusili slasti plnění příkazů Božích, ani radosti hloubání v svatém Talmudu, z něhož přece i po smrti se bude těšit duše naše. Nemohl se na »ně« zlobit. Vždyť se za jejich osvícení každodenně modlíme. A vždyť ani po studánce, z níž jsme se jednou napili, nesmíme už nikdy potom kamenem hoditi a nevděkem jí odplácet a všechny lidi, od nichž jsme se čemukoli užitečnému kdy přiučili, jsme povinni ctíti jako skutečné učitele své, ba jako Pána Boha samého. A svatý reb Mojše Lejb se neučil u gójů jen tak nějakým maličkostem. Což jej nenaučili, jak máme plniti příkaz největší a nejvznešenější? Příkaz »Miluj svého bližního jako sebe samého!«, o němž Talmud praví, že je »souhrnem a základem celého zákona Božího vůbec«? Právě takový mužík, jako tenhle, který jej vyrušil z pobožnosti, právě takový opilec mu kdysi ukázal, jak třeba milovati bližní.
A takhle se to sběhlo: Byl jednou reb Mojše Lejb přepaden na cestě lijákem. Takový liják to byl, že svatý reb Mojše Lejb se musil uchýlit do krčmy. V té milé krčmě však seděli u stolu dva mužíci. Oba opilí; to se rozumí. A z ničeho nic vzal vám jeden toho druhého kolem krku, jak tací opilci dělávají. a zvolal: »Brate, o jak lublu tebe!« (Bratře, jak tě miluji!) V tom okamžiku se však tomuhle druhému stala nehoda. Bodnul se totiž do prstu nožem, kterým si na stole hrál. První nezpozoroval, že se druh poranil.
»Jak ty mene lubyš,« řekl zraněný mužík, »jak ty mene lubyš, jak neznaješ ščo ja sja wryzaw v paleč, až teče meni krew?!« (Jak mě miluješ, když nevíš, že jsem se bodl do prstu, až mi teče krev?!)
