Veliké potíže bývají s pochybami ve věcech Víry. Jeden chúsid se jimi velmi trápil: jak je možné, aby Bůh znal všecky myšlenky každičkého člověka?
Kdyby se byl, člověk bláhový, svěřil některému staršímu kolegovi, bylo by se mu možná dostalo náležitého poučení. Což o téhle otázce nebylo mnoho napsáno našimi slavnými filosofy už před staletími? On se však za svou pochybovačnost styděl, a to byla ovšem veliká chyba. Ještě štěstí, že mu pro spásu jeho duše bylo dáno vnuknutí, aby putoval do Korice. A blaze mu, že se smiloval sám nad sebou a vnuknutí uposlechl.
Svatý reb Pinchesl vyhlížel právě oknem. Vida, jak chúsid přichází, volal na něj už zdaleka: »Jak by Pán Bůh nevěděl — když i já vím?!« A tak byl milý chúsid spasen.
Jednou přišel do Korice těžký pacient, souchotinář — chraniž nás milostivý Bůh ode všeho zlého! — Kdejaký světec se už modlil za jeho uzdravení, dokonce i u doktorů už nebožák byl — nic naplat, choroba se zhoršovala neustále. Bylo zřejmé, že nebesa již nad ním vyřkla ortel. Svatý reb Pinchesl se za něj pomodlil — a pacient byl zdráv. Zdráv »jako gój«!
— »Nemyslete, že mě mají v nebi raději než ostatní světce, kteří se za něj modlili. A také se nedomnívejte, že má modlitba má v nebi větší cenu než modlitba kohokoli jiného!« omlouval se skromný reb Pinchesl chasídům. »Jenže já jsem postupoval šťastněji než ti druzí. To je to celé.«
»Když jsem se při modlitbě povznesl do nebe, viděl jsem, že brána života je před tím člověkem zavřena. Klepám tam a žebroním, nic naplat, brána se neotvírá. Tak tedy jdu k bráně zásobování. Ta byla otevřena dokořán. I vyžádal jsem si tam pro něj tolik výživy, kolik jsem mohl unésti. Dali mi jí pře-
