do jídla. Ale opět přistoupí ke mně ten neznámý a žádá mě, abych s ním šel k soudu.
Odpověděl jsem mu již podrážděně. Ví přece, že soud je teď zaměstnán něčím jiným, a ostatně, že jsem ochoten všechno řádně zaplatit, jak jsem už prohlásil. Aby mě tedy nechal v míru a pokoji se najíst. Avšak ten muž trval na svém, a já, opětně přemožen jeho ctihodností, musil jsem uposlechnout. Všechno se opakovalo jako po prvé. Opět vyšel sluha a řekl, že soud nemá pro mne teď kdy, abych se vrátil a čekal. Rozezlen vrátím se do hostince, usednu za stůl a chci jíst. Byl jsem již na smrt hladov. A do třetice přistoupí ke mně ten neznámý a vyzývá mě, abych jej následoval. Nechtěl jsem, vzpíral jsem se ze všech sil, a zase byl můj odpor zlomen tajemnou vážností toho muže.
Tentokrát otevřel přede mnou sluha dveře soudní síně dokořán a zvolal: »Vstupte! Nyní budete souzen.«
Vešel jsem do nádherné komnaty. Uprostřed stál veliký stůl a kolem stolu seděli ctihodní starci s dlouhými bílými vousy; soudcové. A už před ně předstupuje můj průvodce a vypočítává všechny hříchy, kterých jsem se kdy dopustil. Hříchy černé, že mi z nich vlasy vstávaly na hlavě hrůzou, jiné pobledlé, menší i větší, o nichž jsem se domníval, že jsem na ně již dávno zapomněl. Žalobce je však líčil tak důkladně, že jsem se rozpomenul na všecky. Stál jsem strachem jako přimražen. Chci utéci, ale nemohu. Nohy mi zdřevěněly. Na čele mi vyvstávaly krůpěje smrtelného potu. Výpočet jako by konce neměl. Hříchy se přede mnou kupily jako šeredné hromady pošlých krys a jiných nečistých zvířat; jako štíři, jako hadi. Konečně se žalobce odmlčel a nastalo hrobové ticho. Slyšel jsem jen údery svého vlastního srdce jakoby z nesmírné dálky. Byly to hrozné oka-
