že všichni hráli či zpívali stejnou notou. Nikoliv! — Basa vám hrála třebas něco zcela jiného, než zpívaly housle. A mezitím co hlásky menších dětí ševelily jako skřivánci, vpadaly jim do toho hlasy hochů starších jako drozdi neboli slavíci. Zkrátka byla to taková polyfonie nebo jak tomu říkáte. Ale bylo to všecko řádně zladěno a pěkně uhlazeno.
Škoda, že jsem už zapomněl, jak se jmenoval ten reb Chájimův kapelník. Ale nahlédněte do nějaké té kroniky muzikantské! Jistě to tam najdete. Když ne, tak si o ní pomyslete své. Neboť takového muzikanta, jakým byl tenhle kapelník svatého reb Chájima sanzského, nebylo už od časů našeho krále Davida. Každého týdne si tenhle reb Chájimův kapelník vymyslil nějakou novou písničku a se svými sbory ji hned nacvičil. Inu, není divu, že všechna knížata křesťanská svatému Dyvre Chájimovi tu kapelu záviděla a ani svatý reb Jisrúel z Riženu neměl v Sadagoře na svém slavném dvoře lepších muzikantů, nežli byli tihle naši sanzští hoši.
Jednu podmínku si však svatý Dyvre Chájim kladl: Jeho zpěváčci a muzikanti nesměli hrát či zpívat z listu. Všichni musili muzicírovat zpaměti. Ba ani not znát nesměli! — »Neboť kdo hraje z not, toho píseň je z papíru. Nevychází z oné tajemné komnaty Boží tam na nebi vysokém, z níž vyvěrá veškerá pravá hudba.« — Tak učil svatý Dyvre Chájim, nechť nás chrání Světlo jeho zásluh!
Kromě té naší vezdejší hudby existuje však ještě jeden druh zpěvu. Ten známý nápěv, jímž se inspirujeme při hloubání v svatém Talmudu. Že je jednotvárný? — Nesvedli byste ho za Boha živého! Tím jsem si jist. Takové nepřetržité stoupání a klesání to je. Pozvolné ovšem a vždycky pěkně v minor. Když jsme se vyšplhali až na vršíček — na vršíček poznání — uděláme nějaký ten trochu veselejší, vítězný trilek a už zase hned sestupujeme pomalu do údo-
