ří u sluje podle tehdejšího zvyku každého pohřbeného tři dny hlídávali, z hrobu mladíkova klepání uslyševše, kámen odvalili a obživlého osvobodili. Ten mladík žil potom ještě dlouhá léta a zplodil jednadvacet synů a dcer. Ale že by se takové obživnutí v hrobě mohlo přihodit také za našich časů, o tom nám věru nic známo není. Milostivý Bůh by zajisté nic tak hrozného nedopustil. Pohřbíváme tedy mrtvé ihned. Ostatně, vždyť se také vždycky přesvědčíme, že smrt nastala. Položíme nebožtíkovi před chřípí husí peroutku, a když se na ní ani pápěrka nepohne, je to přece neklamný důkaz, že mrtvý je opravdu mrtev… Čím dřív je potom pohřben, tím lépe pro něho. Nepohřbené tělo trpí totiž mnohem větší muka než jsou bolesti, jež mu působí v hrobě červi a hniloba. A dbáte-li po celý život opravdu ostražitě, aby se vaše rty nikdy nedotkly nějakého zakázaného pokrmu nebo nápoje, tak se přece nemusíte tlení v hrobě ani drobet bát. Světci v hrobě vůbec nikdy nezetlí. Leží v hrobečku pěkně jako v postýlce a budou v něm ležet, pokud nepřijde zmrtvýchvstání. Že vám nelžu, můžete se snadno přesvědčit, nahlédnete-li do svaté knihy »Réšit Hokmá« od rabího Elije de Vídas. Najdete tam o tom, jak těla zesnulých světců nepodléhají hnilobě, dokladů několik.
Svých mrtvých nepohřbíváme v rakvi, jak snad činíte vy. To Bůh uchovej! Položíme milého nebožtíka na dno hrobu přímo matičce zemi do obnaženého klína. Jakož je psáno: »… a v prach se obrátíš«. Jen podél boků dáme mu, když už leží tam dole v hrobě, dvě prkna jako postranice a byl-li to za živa člověk učený a zasloužilý, tak ho ještě jedním prknem pokryjeme, abychom, až budeme hrob zasypávat, neházeli hroudu po učenci ani po smrti. Také ovšem nesmíme nic cenného k mrtvému do hrobu položiti nebo s ním pohřbíti. Vždyť i ten modlitební plášť, v němž tam v hrobě leží zabalen, musí být před
