stísněna pochybami. A přece učenci naši, blahé paměti, praví v Talmudu: »Tomu, jenž přichází, aby se očistil, bývá pomoženo.« Nestojí ovšem v Talmudu »tomu Bůh pomáhá«, nýbrž »tomu bývá pomoženo«. To znamená, že netoliko, Pane Bože, ty samojediný pomáháš člověku, aby se očistil, nýbrž že mu pomáháš prostřednictvím svých světců, učitelů našich. Dej tedy, ó Pane, aby mi svatý Lublínský k poznání Pravdy pomohl, tak aby veškeré mé pochybnosti byly již navždy rozptýleny!«
Tak se tedy modlil svatý Jismach Mojše v srdci svém, než se vydal na cestu do Lublína.
Když tam dorazil, zahleděl se mu svatý Lublínský do očí a pravil:
»Proč jste tak smuten? — Pravda, máme se neustále rmoutit pro zničení Jerusaléma a pro spálení Chrámu, pravdivá je však také věta, kterou vyslovil jeden mudřec: Radost budiž na tvé tváři — žal v srdci tvém! — Krásným podobenstvím to znázornil« — pokračoval svatý Jasnovidec — »můj svatý učitel rebe reb Šmelke z Nyklšporka: — Byl jednou jeden král, který byl zbaven trůnu a vyhnán z říše své. Dlouho bloudil světem nemaje, kam by hlavu složil. Ten nešťastný král měl však jednoho přítele z mládí. K tomu se vposled uchýlil. Byl to chuďas. Královského psance však s radostí přijal a ubytoval v své chudobné chyši. Snažil se, chuďas, aby příteli poskytl, co jen mohl, a osladil jeho hořký úděl. V duchu při tom želel osudu nešťastného krále, navenek se však vesele tvářil a přítele všemožně obveseloval. A ten lidmi zapuzený král — to je Král všech králů, dobrotivý Bůh, pochválen budiž! My jsme jeho starými přáteli. Zevně se radujeme neustále, neboť chceme, aby též on se s námi veselil. Uvnitř nám však krvácí srdce tajným zármutkem nad Vyhnanstvím Božím.«
»Snad nejednám správně,« pokračoval svatý Jasno-
