vydal a teď se vrací k domovu po sedmi hladových letech bez šmejcaru,[1] jako když vyšel.
Nyní však poslyšme, co se tam zatím stalo. Když tehda ta klamná zvěst o té jeho smrti do Mikulova dospěla, tu jeho věrná manželka velmi zatruchlila, neb že ovdověla si myslila. Pročež tedy nemeškala a po druhé se honem vdala, jakož i svému druhému choti — aniž s tím prvním rozloučena byla — tré pacholátek povila. Takové tři memzérim! Jak hrozné to, vám povím. Tací parchantíci, zcela bez své viny, k životu krutému jsou navždy odsouzeni. Nikdy nevejde, kdo je mamzér, do stavu manželského; buď klet a potupen až do skonu svého! Tak dí náš Zákon božský a takhle sparťansky chráníme svůj čistý plamen krbu rodinného.
Zkrátka, abych už skončil to smutné povídání. Když se ten náš milý poutník zas domů navrátil a ty caparty zatracené z čista jasna spatřil — žalostí mu puklo srdce a zemřel v tom okamžení; a to všecko přivodilo jen to osudné psaní, a to všecko viděl svatý rebe reb Šmelke v duchu svém svatém už sedm let napřed. Neb z které jiné příčiny by se byl tehda tolik zdráhal sepsati onomu chudákovi své poručení? — Svatý rebe reb Šmelke! — Kéž jeho zásluhy chrání nás i naše potomky ode všeho zlého až na věky, AMEN!
Také jsem tuhle slyšel, že prý jacísi umělci — z těch dnešních, jejichž knížek se my chasídové nedotýkáme — tuto historii všelijak rozpiplali a romány z ní nadělali. Nikomu však nepověděli, kde ji byli zvěděli: V té naší chasídské Říši! (— To asi zapomněli.)
- ↑ Naši zbožní dědové a báby židovští v Čechách a na Moravě neradi vyslovovali slovo krejcar, poněvadž je odvozeno od německého Kreuz (kříž); říkávali tedy namísto toho šmejcar.
