byly v oněch dobách značné. Avšak u svatého rebe reb Šmelka bylo peněz pořád pomalu. Každičký žebrák, který u něho zaklepal, byl podarován tak štědře, že rebe reb Šmelkovi a jeho rodině nezůstávalo už takřka ani zbla. Všechny peníze, které během dne dostal, rozdal ještě před západem slunce chudým. Při východu hvězd nesměla být v jeho domě ani vindra. Svatý Baal-Šem mu byl zářným příkladem v tomto počínání. A když náhodou nebylo po ruce peněz, rozdával svatý rebe reb Šmelke třebas i bytové zařízení. Cokoli se vůbec dát mohlo.
Jednomu žebrákovi daroval drahocenný prsten.
»Co jsi to zase udělal?!« zahořekovala paní Šajndl-Bíne, starostlivá manželka rebe reb Šmelkova. »Vždyť tenhle prsten stál čtyři sta rýnských!«
Byla arci též paní Šajndl-Bíne světice nesmírná. Kéž nás chrání Světlo jejích zásluh! Dobročinná a milosrdná. S chudými by byla rozdělila své srdce převzácné. Ale čtyři sta rýnských je čtyři sta rýnských. Ty se jen tak nevyhodí.
Svatý rebe reb Šmelke se na okamžik zarazil. K radosti manželčině rozkázal, aby ihned přivedli žebráka zpět.
»Poslechni,« řekl mu, »právě se dovídám, že ten prsten má cenu čtyř set rýnských. Tak pozor, až jej budeš prodávat, ať tě nikdo nenapálí…«
Rebe reb Šmelke měl ještě jednu podivnůstku. Byl s jedné stránky jako ten Comte de Lautréamont. Skoro nikdy nespal. Stále jen studoval a rozjímal. A když se přece tu a tam rozhodl, že si na chvilku odpočine, neuléhal na lůžko, nýbrž spal sedě, aby neztrácel mnoho času.
Také rebe reb Pinches chtěl bratra napodobit a nespat. Ale nedařilo se mu. Rebe reb Šmelke to bratrovi jak náleží vysvětlil:
