šidla; druzí, že je tam lidojed; jiní, že se tam čarodějnice v noci scházejí z celé země. Princové a jiní rozliční dobrodruzi pokoušeli se o to, jak by se až k zámku dostali; ale nadarmo: sotva se do trní vedrali, již v něm tak uvázli, že bídně zahynuli.
Když sto let minulo, přijel sem na koni syn krále panujícího se svým komonstvem na hon; nebo že v zemi krále nebylo, zvolil si tehdáž národ jiného. Královský princ uslyšel zde o zámku a tázal se, jak to s tím jest. Lidé však nevěděli, co by mu jistého řekli; jedni vypravovali tak, druzí jinak. Tu přistoupil stařec a pravil: „Říkával mi otec, který to zas od svého děda měl, že je v tom zámku královská princezna, kterou Víla očarovala k usnutí na sto let, a že ji z toho vysvobodí královský princ, jehož ona pak manželkou bude. O princezně té říkají v naší krajině nejináč, nežli že je to Šípková Růženka, protože v tom hustém šípkovém trní jako růžinka kvete.“ S podivením to vyslyšel princ. Myslil si, že by snad on ten královský princ býti mohl, a ustanovil, že se tam vydá. Sotva se přiblížil, rozstoupilo se husté a vysoké trní na obě strany, aby pohodlně vcházel. Ale z komonstva nesměl nikdo za ním; nebo trní se hned zavřelo. Ačkoliv tak ohražení trnité za ním zase hustlo, postupoval neohroženě až k zámku. Vešel do velkého dvora, a tu viděl, že, co zde bylo lidí a zvířat, všechno bylo jako mrtvé, skoro až děsno. Princ však na živých tvářích strážců seznal, že jen usnuli. Otevřel bránu růžemi porostlou, a veliké schody jej vedly do skvostných komnat, kde všude dvorní pánové a paní spali v tom postavení, v jakém na ně to spaní přišlo.
