Svítek ze suchých hub. Usekej na drobno uvařené houby, ty usmaž z povolna na omastku, pak dej do toho močený chleb v mléce, též, máš-li vajec, okořeň drobet zázvorem, přidej zase trochu omastku, nebo také medu, nemáš-li máslo, a smaž dohromady. Bude chutný svíteček! — Jinak: Uvař ve slané vodě do měkka žejdlík suchých hub, oceď je a drobnince rozsekej. Pak utři čtyři loty nového másla, dej do něho houby, tři celá vejce a tři žloutky, k tomu půl drobně rozkrájené cibule a jednu ostrouhanou ve vodě namočenou, vymačkanou žemličku, trochu citrónové kůry, trochu květu a trochu soli, vymaž formu, posyp ji strouhanou žemličkovou kůrkou, vlij to do ní a nech upéci. Může se to v postní den dáti na nějakou zeleninu nebo na čočku nebo se to může dáti na stůl samotné.
Veveřice.
Nedávná zmínka, že dnes u říšsko-německých lahůdkářů čítá se veverčí maso mezi pamlsky labužnické a že již u Boženy Němcové v „Babičce" flašinetář Kudrna si pochutnával k nemalé ošklivosti panímámy ze mlýna na veverčí pečínce, vyvolává tuto vzpomínku, jak staří Čechové rádi jídali veverky a jak je uměli chutně připraviti a rozmanitě předložiti na stůl.
Překvapuje, že staročeští spisovatelé skoro ani neznají čiperných veveřic. Rady zvířat, známé sbírky poučení a zkušeností, jež podávají zvířata králi svému lvovi nebo člověku, mimo jméno nic o nich nevypravují. Jen opice na závěru svého výkladu souhrnem spojuje veverku s jinými zvířaty: „Kuna, sobol a křepká veveřice, toť jsou mé vlastní družice. Za tyť sama já odpovídám, neb se stydí, ale já se neostýchám."
V Nové radě Smila Flašky z Pardubic „múdrý veverek, ač malý", doporučuje králi lvu hromadění pravých pokladů.
Slovnikáři staročeští znají veverku, ale pod názvem starším, dnes již neobvyklým: vever, veverek, veverice, veveřice, veveřička (v starší době také: popelice). Kdož popisují přírodu, rovněž nevěnují mnoho pozornosti způ-
