58
eundo;[1] neboť ježto každá úvaha bývá mně příležitostí k novému uvažování, dospívám posléze tam, že se zabírám do svého předmětu s veškerou rázností, jakéž můj duch je schopen.“
Bylo tolik neobyčejných výsledků dosaženo prostince jen pilností a vytrvalostí, že mnozí duchové jali se proto pochybovati, že by geniálnost byla darem tak výjimečným, jak se vůbec za to má. Mimo jiné Voltaire pokládal za jisté, že jen tenounká mez dělí člověka geniálního od člověka obyčejných duševních schopností. Locke, Helvetius a Diderot se domnívali, že všichni lidé stejně se mohou státi geniálními, a že vše, co dovedou jedni působením základních zákonů, jimiž se řídí chod lidského rozumu, dovedli by také druzí, kdyby se za týchž okolností zabrali týmž způsobem do týchž prací.
Nicméně, jakkoli plně připouštíme zázračnou moc práce, a jakkoli uznáváme nepopíratelné faktum, že největší geniové byli také nejneunavnější pracovníci, patrno přece zůstává, že bez šťastných vloh, jimiž je příroda obdařila, žádná námaha sebe lépe řízená nebyla by zrodila Shakespeara, Newtona, Beethovena nebo Michel-Angela.
Jediné pohlednutí mimochodem na životopis velikých mužů stačí, aby nás přesvědčilo o
- ↑ Pověst pohyblivostí mohutní, kráčejíc sílí.
