„A také já bera si příležitost z těchto svědectví počal jsem uvažovati o pohybu země. A jakkoli nesmyslným zdálo se to mínění, myslil jsem, kdyžtě jiní přede mnou se odvážili smysliti si hromadu kruhů na dokázání úkazů hvězdných, že bych mohl si dovoliti také zkusiti, zdali by se nepodařilo, předpokladajíc zemi pohyblivou, nalézti z otáčení těles nebeských důkazy podstatnější než jaké byly přednášeny. Po dlouhém badání konečně jsem se přesvědčil, vztahujeme-li pohyby ostatních oběžnic ke kolování země, že výpočet daleko lépe se shoduje s pozorováním… Nepochybuji, že mathematikové budou mého mínění, dají-li si práci seznámiti se nikoli povrchně, nýbrž prohloubeně s důkazy, které podám v tomto díle.“
Ptolemaios tedy vyložil, aby ji potíral, domněnku o dvojitém pohybu země, Aristoteles, který zůstal až do XVI. století neobmezeným mistrem nauk fysických a metafysických, poskytuje nám se své strany ve svém Pojednání o nebi velmi zajímavé vývody, jež můžeme opakovati v této dějepisné studii. Svou 13. kapitolu „O nepohyblivosti nebo pohybu země“ otvírá těmito slovy:
„Zbývá nám promluviti o zemi, i jest nám ohledati, na jakém místě jest postavena, je-li částí těles v klidu či v pohybu, a posléze, jaký jest její tvar. Co se týče jejího postavení, není každý téhož mínění v té příčině. Obecně
