nemůžeme přece nechat takto zemříti vítěze, jenž dobyl veliké národní ceny — jak?«
»A co tedy zamýšlíte podniknouti?« tázal jsem se.
»Nu, moje myšlenka jest, že bychom ho mohli spolu překvapiti útokem. Možná, že dříme a při nejhorším by mohl střeliti do křídla jen jednoho z nás a druhý by ho měl. Kdybychom mu mohli ovinouti pokrývku kolem paží a telefonovali pak pro žaludeční pumpu, dali bychom tomu starému jelenu večeři, jež by mu zachránila život.«
Byla to opravdu záležitost zoufalá, která mi tak náhle vpadla do denní práce. Nemyslím, že bych byl zvlášť neohroženým mužem. Mám irskou obrazotvornost, která neznámo a věci, kterých jsem nezkusil, činí hroznějšími, než opravdu jsou. Na druhé straně jsem byl zase vychován ve strachu před zbabělostí a ve hrůze dávati ji na jevo. Řekl bych, že bych se dovedl vrhnouti se skály jako onen Hun v historických knihách, kdyby někdo pochyboval o mé odvaze i učiniti to a přece jen by v takovém případě to byly dojista spíše pýcha a strach, než odvaha, které by mne k tomu pohnuly. A proto, ačkoliv se každý nerv v mém těle zachvíval před onou postavou, šílící pitím lihovin, kterou jsem si představoval v hořením pokoji, odpověděl jsem přece hlasem, pokud jsem byl s to nedbalým, že ochotně půjdu. Několik dalších poznámek lorda Roxtona o nebezpečí mne pouze rozčilovalo.
