mžiků jednání, zatím kdy předseda povstal a mávaje oběma rukama, zdál se tento zpěv říditi jako kapelník. Profesor, jehož tvář byla pokryta ruměncem a jehož chřípí se chvěla, stál tu s ježícími se vousy a byl teprve teď ve vhodné bojovné náladě.) »Každý veliký objevitel se setkal se stejnou nedůvěřivostí — s nepochybným vypáleným znamením hanby, jaké nosí pokolení bláznů. I když jsou vám předloženy veliké skutečnosti, nemáte dosti názoru, dosti představy, jež by vám pomohly, abyste je pochopili. Dovedete na muže, kteří dali v sázku svoje životy, aby otevřeli vědě nová pole, házeti blátem. Pronásledujete proroky! Galileo, Darwin a já —« (Dlouhé volání slávy a naprosté přerušení řečníka.)
Veškeré tyto úryvky vypisuji ze svých spěšných poznámek, napsaných v době, o níž můžeme míti jenom nepatrné představy, stejně jako o naprostém zmatku, v němž se tou dobou shromáždění ocitlo. Řev byl tak děsný, že několik dam se již rychle vzdálilo. Vážní a úctyhodní staří pánové byli převládající náladou právě tak zle rozlíceni jako studenti a viděl jsem muže s bílými vousy, kteří vstávali, a hrozili zatvrzelému profesorovi pěstmi. Veškeré veliké shromáždění vřelo a kypělo jako hrnec s vroucí vodou. Profesor učinil krok vpřed a zvedl obě ruce. V tomto muži bylo něco tak velikého, uklidňujícího a mužného, že hřmot a výkřiky ponenáhlu umlkly před jeho velitelským posuňkem a ovládajícím zrakem. Zdálo se, že chce
