schodech, zarostlých travou, k oné zvláštní jeskyní jež byla v kresbě označena. Jak jsem již řekl, byla prázdná, kromě velikého počtu ohromných netopýrů, kteří při našem postupu nám poletovali kolem hlav. Poněvadž jsme nechtěli přivábiti pozornost Indiánů ke svému počínání, klopýtali jsme dále potmě, až jsme prošli několika zatáčkami a vnikli jsme na značnou vzdálenost do jeskyně. Pak jsme konečně rozsvítili svoje pochodně. Byla to pěkná suchá chodba, s hladkými, šedými stěnami, pokrytými symboly domorodců se zakřiveným stropem, jenž se nám klenul nad hlavami a s bílým třpytícím se pískem pod nohama. Spěchali jsme zvědavě dále, až jsme se konečně s hlubokým zamručením hořkého zklamání musili zastaviti. Před námi se objevila kolmá, skalní stěna bez jediné rozsedliny, kterou by mohla proklouznouti třeba myš. Zde jsme nemohli nijak uniknouti.
Stáli jsme tak se zarmouceným srdcem, zírajíce na tuto neočekávanou překážku. Nebyla zde výsledkem nějakého otřesu, jako se stalo s oním vystupujícím tunelem. Konečná stěna vypadala přesně tak, jako stěny postranní. Tato jeskyně byla a bývala vždycky slepou uličkou.
»Na tom mně nesejde, milí přátelé,« řekl nepřekonatelný Challenger, »máte dosud můj pevný slib balonu.«
Summerlee si těžce vzdychl.
»Nejsme snad v nepravé jeskyni?« poznamenal jsem.
