»Prosím vás, pane, abyste změnil předmět hovoru. Vaše poznámky nepatří k věci a kromě toho jsou nesrozumitelné. Teď máme před sebou otázku, jak naložiti s těmito Indiány? Jest přece jasno, že bychom je měli doprovoditi domů, kdybychom jen věděli, odkud jsou.«
»V tom není nijakých obtíží,« řekl jsem. »Žijí v jeskyních za ústředním jezerem.«
»Náš mladý přítel ví, kde žijí. A domnívám se, že je to odtud dosti daleko.«
»Dobrých dvacet mil,« řekl jsem.
Summerlee si hluboce vzdychl.
»Pokud se týče mne, nedostal bych se tam nikdy. Vždyť dojista slyším dosud, jak ta zvířata vyjí v našich stopách.«
Pokud ještě mluvil, zaslechli jsme z temných úkrytů lesů, ale zdaleka, štěbetavý křik lidoopů. Indiáni propukli nanovo v tiché štkaní strachem.
»Jest nutno, abychom se dali na pochod, a to rychle!« řekl lord John. »Vy, mladý příteli, pomůžete Summerleeovi. A tito Indiáni ponesou zásoby. Pojďte tedy — nežli budeme spatřeni.«
Za méně než půl hodiny jsme došli do svého úkrytu v houštinách a tam jsme se skryli. Po celý den jsme slyšeli rozčilené volání lidoopů směrem k našemu starému tábořišti, ale nikdo z nich nám nepřišel do cesty a unavení uprchlíci rudí i bílí se mohli oddati dlouhému spánku. K večeru jsem dosud dřímal, když mne někdo zatáhl za rukáv. Vzhlédnuv, spatřil jsem vedle sebe klečeti Challengera.
