»Při svatém Jiří!« zašeptal, »zde jsou!«
S místa, na kterém jsme leželi, mohli jsme viděti dolů, pod jakousi hnědou klenbu se zeleným stropem utvořenou kmeny stromů a větvemi. Pod ní kráčela tlupa oněch lidoopů. Šli v řadě za sebou s ohnutými nohami a přihrblými zády, při čemž se jejich ruce častěji dotýkaly půdy a jak postupovali, obraceli hlavy v levo a v pravo. Jejich skrčená chůze nedovolovala odhadnouti jejich výšky, avšak domníval jsem se, že dosahují asi pěti stop nebo podobně, ale měli velmi dlouhé paže a obrovská prsa. Mnozí z nich měli v rukou klacky a z dálky vypadali jako řada velice zarostlých a znetvořených lidských bytostí. Na okamžik jsem je viděl zcela jasně ale pak zmizeli mezi křovinami.
»Teď ještě ne,« řekl lord John, jenž se byl před tím uchopil kulovnice. »Naše nejlepší výhoda jest v tom, když zůstaneme klidně ležeti, až se vzdají svého slídění. Potom se pokusíme, zdali bychom se nemohli vrátiti do jejich města, abychom na ně udeřili tam, kde to nejvíce pocítí. Dáme jim ještě asi hodinu a pak se vydáme na pochod.«
Zbývající čas jsme vyplnili otvíráním jedné naší plechové bedničky s potravinami a pak jsme snídali. Lord Roxton nejedl od předešlého rána nic kromě trochu ovoce a proto se teď sytil jako člověk, umírající hladem. Pak jsme se konečně vydali s kapsami nacpanými patronami a s puškou v každé ruce na svoji záchrannou výpravu. Než jsme opustili místo svého úkrytu,
