ností, ale to bylo nemožno. Každá vulkanická činnost by se děla zajisté někde dole v dutinách a nikoliv vysoko mezi skalami. Jaká domněnka mi tedy zbývala? Bylo to sice podivuhodné, ale přec tomu musilo tak býti. Ony rudé skvrny musily býti světelným odrazem ohňů, hořících v jeskyních — ohňů, které mohly býti rozdělány jedině rukou lidskou. Byly tedy na vysočině lidské bytosti! Jak slavně se moje výprava vydařila! To bylo přece jenom novinkou, kterou jsme mohli přinésti do Londýna!
Velmi dlouho jsem tak ležel a pozoroval jsem tyto rudé, míhající se světelné skvrny. Domnívám se, že byly ode mne vzdáleny asi deset mil, ale i na tuto vzdálenost jsem mohl pozorovati, jak se chvílemi míhaly anebo jak se zatemňovaly, když někdo před nimi přecházel. Co bych byl nedal za to, kdyby mi bylo bývalo možno dolézti až k nim, nahlédnouti tam a přinésti pak svým soudruhům nějakou zprávu ohledně vzhledu a povahy tohoto kmene, který bydlil na místě tak podivném! Pro tuto chvíli nebylo o mém objevu pochybnosti a přece zase bylo jisto, že nebudeme moci opustiti této vysočiny abychom nezvěděli dříve něco určitého ohledně této okolnosti.
Jezero Klaudino — moje vlastní jezero — leželo přede mnou jako rtuťová plocha, odrážejíc měsíc, jenž svítil jasně nad jeho středem. Bylo mělké, neboť na mnohých místech jsem pozoroval nízké písčiny, vynořující se z vody. A všude na jeho povrchu jsem viděl známky
