»Nemyslíte, že by byl nazev ‚Ústřední jezero’ příhodnější?« poznamenal Summerlee.
»Dával bych přednost Jezeru Klaudie.«
Challenger na mne pohleděl soustrastně a potřásl výsměšně svou velikou hlavou, jako by mého návrhu neschvaloval. »Chlapci zůstanou vždycky chlapci,« řekl, »Budiž tedy, Jezero Klaudie.«
Kapitola XII.
Hrůza v lese.
Řekl jsem již — anebo jsem snad neřekl, neboť moje paměť si se mnou v těchto dnech prapodivně pohrává — že jsem se nadýmal pýchou, když tři takoví muži, jakými byli moji soudruzi, mně děkovali, že jsem zachránil situaci, anebo alespoň pomohl z nejhoršího. S počátku jsem byl jako nejmladší ze společnosti a to nikoli jen věkem, nýbrž též zkušenostmi, povahou a věděním a vůbec vším, co činí uceleného muže, silně zastiňován. Ale teď jsem přicházel ke svému právu. Při této myšlence jsem se rozehříval. Ale běda, pýcha předchází pád! Tento malý ohníček spokojenosti sama sebou, k níž přistupovala ještě dostatečná míra sebedůvěry, měly mne ještě této noci přivésti k nejděsnější zkušenosti mého života, končící se otřesem, který ještě dnes svírá moje srdce, jakmile na něj vzpomenu.
Stalo se to takto: Byl jsem svým dobrodruž-
