ště na okamžik chlupaté tělo, podobné narudlému vepři a pak vše zmizelo uprostřed vířícího listí a větví.
»Co se děje?« křičel na mne Roxton z dola. »Není snad něco v pořádku?«
»Viděli jste to?« volal jsem, drže se rukama větve a cítě, jak se mi veškeré nervy zachvívají.
»Slyšeli jsme jakési prasknutí, jako kdyby vám sjela noha. Co to bylo?«
Byl jsem tak uděšen náhlým a neobyčejným zjevem tohoto opičího člověka, že jsem váhal, nemám-li zase slézti, abych svoji zkušenost sdělil se svými soudruhy. Ale byl jsem již tak vysoko na velikém stromě, že se mi zdálo pokořujícím, vrátiti se bez provedení své úlohy.
Po dlouhé přestávce, když jsem zase nabral dechu, a také odhodlanosti, pokračoval jsem ve svém výstupu. Jednou jsem se postavil na uschlou větev, a visel jsem po několik vteřin za ruce, ale v celku byl můj vzestup věcí snadnou. Znenáhla jsem viděl, že lupení kolem mne řídne a podle větru, který mi vanul do tváře, jsem poznal, že jsem již nad všemi stromy, rostoucími v okolním lese. Avšak rozhodl jsem se, že se nebudu dříve rozhlížeti, dokud nevystoupím na nejvyšší bod, a proto jsem šplhal dále, až se nejvyšší větev ohýbala pod mojí váhou. Tam jsem se potom usadil do pohodlné vidlice a ubezpečiv svojí rovnováhu, viděl jsem, že mám před sebou nejpodivuhodnější panorama této zvláštní krajiny, ve které jsme se octli.
