sten, neboť jeho památka byla pomstěna.« Pak nám ještě zahrozila divoce jeho ruka a po té všechno umlklo.
Kdyby byl míšenec prostě provedl svoji pomstu a pak uprchl, mohlo vše proň dopadnouti dobře. Byl to právě onen pošetilý neodolatelný pud románských národů, ukázati se za všech okolností dramatickým, který přivodil jeho vlastní pád. Roxton, jenž si získal jména biče Páně, a to ve třech územích, nebyl člověkem, kterého by někdo mohl beze všeho tupiti. Míšenec slézal na zadní straně jehlance, avšak než mohl postaviti nohu na pevnou půdu, přeběhl lord John na okraji vysočiny na místo, odkud mohl onoho muže viděti. Pak jsme slyšeli prostě výstřel z jeho kulovnice a ačkoliv jsme nic neviděli, zaslechli jsme výkřik a pak vzdálené bouchnutí spadnuvšího těla. Po té se k nám Roxton vrátil s tváří jako vytesanou ze žuly.
»Byl jsem slepým pošetilcem,« pravil hořce. »Bylo to moje bláznovství, jež vás uvedlo do těchto nesnází. Měl jsem býti pamětliv, že tito lidé si velmi dlouho pamatují krevní mstu a měl jsem býti lépe na stráži.«
»A což onen druhý? Bylo přece k tomu třeba obou, aby pozvedli onen strom přes okraj.«
»Mohl jsem ho zastřeliti, ale nechal jsem ho. Možná, že se toho nesúčastnil. Třeba však bylo lépe, kdybych ho byl zabil také, neboť zajisté, jak pravíte, přiložil také ruky.«
Teď, když jsme měli klíč k tomuto činu, vzpomínal jeden každý z nás a upamatoval se
