jedné třetiny z portugalštiny a ze dvou třetin z jazyka indiánského.
Řekl jsem již shora, že lord Roxton byl přímo šíleně zamilován do Jižní Ameriky. Nedovedl o této zemi mluviti jinak, než se zápalem a tento zápal byl nakažlivý, neboť ačkoliv jsem byl takovým nevědomcem, dovedl jím upoutati moji pozornost a probuditi moji zvědavost. Jak bych si přál, abych dovedl vypsati kouzlo těchto rozhovorů a zvláštní směs přesných vědomostí a osobní obrazotvornosti, která je činila tak poutavými, takže až profesorův cynický a nedůvěřivý úsměv s jeho tváře obyčejně mizel, když nám naslouchal. Obyčejně vypravoval o dějinách této obrovské řeky, jež byla tak rychle prozkoumána (neboť první dobyvatelé Peru procestovali skutečně celou tuto pevninu po vodě) a jež zůstává přece tak neznámá ohledně všeho, co leží za jejími stále se měnícími břehy.
»Co jest tamhle?« volával obyčejně ukazuje k severu. »Je tam les a bahniska a neproniknutelná džungle. Kdo může říci, co se tam ukrývá? A zde k jihu? Pustina, porostlá bahnitými lesy, kde bělocha dosud nebylo. Na všech stranách jest kolem nás neznámo. Co známe kromě úzkých oblastí na březích řek? Kdo může říci, co jest v této krajině možného? Proč by neměl starý Challenger pravdu?« A po takových přímých vyzývavostech objevoval se na obličeji profesora Summerleea nanovo jeho zatvrzelý úsměšek, když sedával nesdílně a mlčky, potřásaje svou výsměšnou hlavou za oblaky kouře, který
